Květena ČR

rukevník východní

Bunias orientalis

roripovník východný | Turkish Wartycabbage

brukvovité / Brassicaceae

Místa výskytu:
Vyskytuje se na železničních a silničních náspech, nádražích, ruderálních trávnících, rumištích, navážkách, pustých místech podél zdí a ohrad, polních mezích, polích, nádvořích průmyslových a zemědělských závodů, v okolí obilních sil a mlýnů, přístavech, navigacích. Řidčeji jej nalezneme i na kulturních loukách, v křovinách podél vodních toků, na antropicky ovlivňovaných okrajích lesů, v parcích. Roste na vysýchavých až vlhkých, dusíkem víceméně obohacených půdách.

Doba květu:   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12

Význam a zajímavosti:
Na území našeho státu je rukevník východní nepůvodním druhem. Je to cizí expanzivní plevel, který byl pro své intenzivní šíření zařazen mezi karanténní druhy.

Původní areál druhu je sporný, s největší pravděpodobností pochází z oblasti Arménské vysočiny. Druhotně se nyní vyskytuje ve většině evropských zemích, kam pronikl hlavně v druhé polovině 18. a v 19. století, kdy prudký rozvoj komunikací a obchodu umožnil jeho rychlé šíření. Nejstarší doklad výskytu rukevníku východního u nás pochází z roku 1856 z Jindřichova Hradce. Intenzivnější šíření se datuje z prvních desetiletí minulého století a zejména z období po druhé světové válce, kdy k nám byl hromadně zavlékán s ruským obilím. Z míst okolo železnic či silnic se pak dále šířil. Zavlékán byl zejména s východním obilím a osivem, v menší míře s nerostnými a textilními surovinami či zplaněl z botanických zahrad, kde byl pěstován. V současnosti je již v ČR dosti rozšířen, přesto však na větších územích místy chybí, i zde však lze očekávat jeho šíření. Bunias orientalis je ekologicky značně plastický a adaptabilní, příhodné podmínky k růstu nalézá na mnoha druzích stanovišť (viz Místa výskytu). Vysoká a pravidelná plodnost, dlouhodobá klíčivost plodů a jejich snadné šíření větrem, vodou, případně zažívacím ústrojím některých živočichů pomáhají tomuto druhu v zdomácňování a dalším šíření v našich podmínkách.

Listy mají vysoký obsah vitamínu C a proteinů. V Rusku, Polsku a na Balkáně jsou mladé listy pojídány jako salát, starší jako zelenina. V Arménii z nich připravují národní jídlo. Ve Francii se jako salát používají i mladé stonky. Vařené nahrazují chřest a dávají se do pyré a polévek. Kořeny jsou jedlé záhy z jara, než vyraší stonky. Marinují se a používají se jako náhražka křenu. Sušením ztrácejí hořkost a v prášku se dávají jako přísada do omáček. V Zakavkazí se jedí mladé květonosné stonky před vykvetením.

Rukevník východní je znám jako dobrá pícnina i krmivo pro dobytek. Výživnou hodnotou v mladém stavu je srovnatelný jako píce s bobovitými, dává však píci tuhou, kterou dobytek nerad požírá. Semena obsahují více než 10 % oleje citrónové vůně. Za květu je výbornou medonosnou rostlinou. Jako léčivá rostlina se uplatňuje v lidové medicíně proti kurdějím a skleróze.

Ochrana:
Nepůvodní druh květeny ČR. Neofyt (1856). Invazní druh.